Petr z Mladoňovic | |||||
O UMUČENÍ M. JANA HUSA |
|||||
Z latiny přeložila A. Matějů - Janáčková < 1941 > |
|||||
Léta
Páně 1415. dne 5. měsíce července, v pátek po sv. Prokopu, urození páni
Václav z Dubé a Jan z Chlumu byli posláni Zikmundem
(01),
králem římským a uherským, spolu se čtyřmi biskupy do vězení bratří Minoritů
v Kostnici, aby vyslechli konečný záměr Mistra Jana Husa, chce-li se držeti
článků výše zmíněných, jež byly, jak už řečeno, vybrány z jeho knih, i těch, jež
byly proti němu uvedeny v průběhu pře a na udání svědků, či chce-li se jich
podle vyzvání koncilu, jak o tom výše byla řeč, pod přísahou zříci a odvolati je(02).
Když byl přiveden ze žaláře, řekl mu pan Jan z Chlumu: „Hle, Mistře Jene,
my jsme laikové a neumíme ti poradit; nuže hleď, cítíš-li se vinen něčím
z toho, co se proti tobě uvádí, neostýchej se dáti se o tom poučiti a
odvolej. Pakli se však necítíš vinen ničím z toho, co se ti vytýká,
jednej, jak ti káže svědomí a rozhodně nejednej proti svému svědomí a
nelži před tváří Boží, nýbrž raději stůj až do smrti v poznané pravdě.“(03)
A Mistr Jan Hus s pláčem pokorně odvětil: „Pane Jene! Vězte, kdybych si byl
vědom, že jsem psal nebo kázal něco bludného, proti zákonu a svaté matce církvi,
chtěl bych to pokorně odvolati, Bůh je mi svědkem. Však stále žádám, aby mi
ukázali písma lepší a věrohodnější než jsou ta, jež jsem psal a jimž jsem učil;
a budou-li mi předložena, chci s největší ochotou odvolati.“ Na to jeden
z přítomných biskupů odpověděl Mistru Janovi: „Ty chceš býti moudřejší než celý
koncil?“ Než Mistr mu pravil: „Nechci býti moudřejší než celý koncil, ale
prosím, dejte mi sebe menšího někoho z koncilu, kdo by mne poučil lepším a
průkaznějším Písmem, a jsem hotov hned odvolati.“ Na ta slova biskupové
odvětili: „Hleďme, jak jest zatvrzelý ve svém kacířství.“ I poručili ho
odvésti do žaláře a odešli.
Druhého dne, tedy 6. července, tu sobotu
po sv. Prokopu, v oktávu sv. apoštolů Petra a Pavla, Mistr Jan Hus byl veden
arcibiskupem z Rigy k většímu chrámu města Kostnice, kde se konalo slavnostní
valné zasedání prelátů, Mezi tím Jindřich z Pira, prokurátor
koncilu, povstav učinil návrh, jímž žádal, aby koncil sám pokračoval dále v
procesu proti Mistru Janu Husovi až ku konečnému rozhodnutí.
O některých z nich se však zde zmíním,
abych uvedl jeho vlastní slova, když tehdy ústně odpovídal. První článek byl:
Jediná jest sv. církev obecná a to jsou všichni předurčení atd.
Po ukončení článků vybraných z jeho
spisů byly hlášeny články z průběhu přelíčení, jež prý, dokazuje a jemu vytýká
udání svědků. A tu k jednotlivým obviněním uváděli jako svědky faráře,
kanovníky, doktory a jiné preláty, ne však jejich vlastními jmény, nýbrž toliko
tituly a hodnostmi. Mezi těmi články byl i ten, že po posvěcení hostie na oltáři zůstává skutečný chléb či hmotná podstata chleba. I jiný, že kněz, který by byl v smrtelném hříchu, nepřepodstatňuje, neposvěcuje, nekřtí, atd. (11) Tu když M. Jan zase vstávaje chtěl odpovídati, kardinál florencký opět ho okřikl a zabránil mu v tom. I odpověděl Hus aspoň: „Prosím pro Boha, vyslechněte mé mínění už k vůli těmto kolem, aby nemysleli, že jsem se držel oněch bludů. Prohlašuji, že jsem nikdy nevěřil ani neučil ani nekázal, že v svátosti oltařní zůstává po posvěcení hmotný chléb.“ A postupně odpovídal i k jiným článkům podle toho, co vlastnoručně poznamenal.
Mezi tím ho vinili i z toho, že tvrdil,
že bude a jest čtvrtá osoba v Trojici, jak dovozovali. A dokládali ten článek
jedním doktorem. I pravil Mistr: „Jmenujte onoho doktora, který to proti mně
svědčil.“ A předčítající biskup řekl: „Není tu teď třeba, aby byl jmenován.“
A Mistr kromě jiného odpověděl: „Odstup to ode mne bídného, že bych se chtěl
nazývati čtvrtou osobou božskou, neboť mi to ani na srdce nevstoupilo; ale vždy
tvrdím, že Otec i Syn i Duch svatý jest jediný Bůh, jediná podstata, trojice
božských osob.“
Potom četli oni předčítatelé, jak se
Mistr Jan Hus odvolal k Bohu, a odsoudili takové odvolání jako blud. K tomu
Mistr Jan hlasitě odvětil: „O Pane Bože, hle, tento koncil odsuzuje již i tvé
činy a zákon jako blud; a Ty, když jsi byl nepřáteli svými těžce utiskován,
Bohu, Otci svému, soudci nejspravedlivějšímu, při svou jsi poručil a nám bídným
dal jsi tak příklad, budemeli jakkoli utlačováni, abychom k Tobě, soudci
nejspravedlivějšímu, se odvolávali, pokorně žádajíce, abys rozhodl.“ A ještě
dodal: „A já stále tvrdím, že není odvolání bezpečnějšího než k Pánu Ježíší
Kristu, který se nedá nakloniti úplatkem ani oklamati křivým svědectvím, nýbrž
dává každému, co zasloužil.“ Mimo jiné uváděli, že Mistr Jan Hus, ač
v klatbě, zpurně klatbu nesl atd. Když tedy byly do konce předneseny všecky články obžaloby proti němu, plešatý, starý vyšetřující soudce, určený k tomu prelát, národností Ital, přečetl konečný rozsudek (17) proti M. J. Husovi a sám Mistr Jan, ač mu v tom bránili, odpovídal na jisté body toho rozsudku, odpíraje mu. A zvláště když byl vyhlašovan za zatvrzelého v bludu a kacířství,(18) hlasitě odvětil: „Nikdy jsem nebyl zatvrzelcem ani jím nejsem, ale vždy jsem si přál a i dnes si přeji průkaznějšího poučení z Písem. I dnes pravím, že kdybych mohl jediným slovem všecky bludy zničiti a vyvrátiti, velmi rád bych to učinil.“ A když všecky knihy jeho, ať sepsané od něho latinsky nebo přeložené do některého jiného jazyka, byly odsouzeny týmž rozsudkem jakožto podezřelé z kacířství, a byly proto určeny k spálení(19) - některé z nich tam byly potom spáleny, zvláště knížka O církvi a Proti Pálčovi, jak říkali, a Proti Stanislavovi - Mistr Jan Hus k tomu řekl: „A proč mi odsuzujete mé knihy, když přece vždy jsem si přál a dožadoval se lepších Písem proti tomu, co jsem pověděl a uložil v oněch knihách, a i dnes si tak přeji; než vy jste až dosud nepředložili proti nim žádného Písma průkaznějšího a neusvědčili jste v nich z bludů ani jediného slova. A kterak jste mohli odsouditi spisy přeložené do češtiny neb jiného jazyka, když jste jich nikdy ani neviděli?“(20) Co bylo dále ohlašováno v rozsudku, vyslechl kleče a modlil se, vzhlížeje k nebi. Když byl rozsudek u konce, jak byla o jednotlivých bodech již zmínka, M. J. Hus znovu poklekl a hlasitě se modlil za všecky své nepřátele takto: „Pane Ježíši Kriste, odpusť všem mým nepřátelům pro velké milosrdenství své, vroucně Tě prosím. Ty víš, že mne křivě obvinili, křivé svědky uvedli a křivé články proti mně vymyslili. Odpusť jim pro nezměrné milosrdenství své.“ A za ta slova mnozí, zvláště pak přední kněži dívali se naň plni nevole a posmívali se mu.Potom z nařízení sedmi biskupů, kteří jej zbavovali kněžství, oblékal mešní roucho, jakoby měl sloužiti mši. A když oblékal albu, pravil: „Pán můj Ježíš Kristus, když byl veden od Heroda k Pilátovi, byl tupen v rouše bílém.“ A když již byl tak oděn a oni biskupové ho vyzývali, aby odvolal a odpřisáhl, povstal, vystoupil na onen stolec, před nímž byl oblékán, a obrácen k shromáždění s pláčem v žalosti pravil: „Hle, tito biskupové mne vybízejí, abych odvolal a odpřisáhl; bojím se to učinit, abych nebyl lhářem v očích Páně, i abych neurazil svého svědomí a pravdy Boží, poněvadž jsem nikdy nedržel těch článků, jež jsou proti mně křivě uváděny, nýbrž spíše opak jich jsem psal, učil a kázal; a také bych nechtěl pohoršiti tak mnohých, jimž jsem kázal, ani těch, kteří hlásají věrně slovo Boží.“ A po těch slovech okolo sedící biskupové a jiní z onoho koncilu pravili: „Vidíme již, jak je zatvrzelý v své zlobě a tvrdošíjný v kacířství.“ Když pak s onoho místa sestupoval, jmenovaní biskupové začali ho hned zbavovati kněžství. Nejprve mu vzali z rukou kalich a při tom vyřkli tuto kletbu: „Ó Jidáši zlořečený, poněvadž jsi opustil radu pokoje a s Židy jsi se radil, odnímáme od tebe tento kalich spasení.“ On pak hlasitě řekl: „Důvěřuji v Pána Boha všemohoucího, pro jehož jméno trpělivě snáším toto pohanění, že on neodejme ode mne kalicha spasení svého, (21) ale pevně doufám, že dnes v království jeho budu z něho píti.“ A snímajíce s něho dále jiné části roucha, totiž štolu, ornát a ostatní, pronášeli pokaždé připadné zlořečení. A on odpovídal, že pokorně a rád přijímá ona pohanění pro jméno Pana našeho Ježíše Krista. Když byly mu odňaty všecky odznaky kněžské, jak již pověděno, řečení biskupové přistoupili k porušení jeho tonsury. Počali se však mezi sebou hádati, jedni chtěli jej oholiti břitvou, jiní zas tvrdili, že postačí porušiti mu tonsuru jen nůžkami, a tu on obrácen ke králi, předsedajícímu na trůně, pravil: „Hle, ještě se tito biskupové nedovedou dohodnouti na mé potupě!“ A když mu porušili tonsuru nůžkami na čtyři strany, tak že mu zastřihli vlasy napravo, nalevo, dozadu a dopředu, pronesli při tom tato slova: „Církev již odňala od něho veškerá práva církevní, i nemá více s ním co činiti; odevzdáváme ho tedy moci světské.“(22)Než mu však dali na hlavu pro posměch papírovou korunu, řekli mu mezi jiným: „Odevzdáváme duši tvou ďáblu.“ A on sepjav ruce a pozdvihnuv oči k nebi pravil: „A já ji odevzdávám nejmilostivějsimu Pánu Ježiši Kristu“. A uzřev onu korunu: „Pán můj Ježíš Kristus pro mne bídného ráčil nésti korunu trnovou, mnohem tvrdší a těžší, nevinně jda na smrt nejpotupnější; a tak já bídný hříšník tuto korunu, mnohem lehčí, byť potupnou, chci nésti pokorně pro jeho jméno a pravdu.“ Byla pak ta papírová koruna kulatá, skoro loket vysoká, a na ní byli namalováni tři hrozní ďáblové, jak chtějí zmocniti se duše a rozsápati ji drápy. A na té čepici byl nápis s oznacením jeho viny: „Toto jest arcikacíř.“ I řekl král: (23) vévodovi Ludvíku, synu Klema bavorského, který před ním stál slavnostně drže zlaté [říšské] jablko s křížem: „Jdi, přijmi jej.“ A onen syn Klemův převzal Mistra a dal jej do rukou pochopům a vedl na smrt.Když pak byl Hus veden z onoho kostela tak korunován, na hřbitově toho kostela pálili právě knihy, prý jeho. (24) Spatřiv to, jda kolem, pousmíval se tomuto jejich počínání. A cestou napomínal ty, kteří stáli okolo, i kdo šli za ním, aby nevěřili, že má zemříti pro bludy(25); poněvadž mu byly lstivě přiřčeny a lživě za vinu kladeny křivým svědectvím jeho úhlavních nepřátel. A věru skoro všichni obyvatelé města vyšli ve zbroji a provázeli ho na smrt.A když přišel k místu, kde měl býti umučen, poklekl, pozdvihl ruce i oči k nebi a s plně oddanou zbožností modlil se žalmy, zvláště: „Smiluj se nade mnou, Bože“ [Ž. 51,3] a „V Tebe, Pane, jsem doufal“ [Ž. 31,2.6], opakuje verš „V ruce Tvé, Pane“. Krajané jeho, kteří tu stáli, slyšeli, jak se modlí radostně a s veselou tváří. (26)Místo, kde měl být umučen, bylo mezi zahradami na louce, kudy se jde z města Kostnice k tvrzi Gottliebenu, mezi branami a příkopy předměstí toho města. (27) Někteří okolo stojící laikové hovořili: „Nevíme, co a jak dříve činil či mluvil, nyní však vidíme a slyšíme, jak svatými slovy se modlí i mluví“. A jiní pravili: „Jistě by bylo dobře, aby měl zpovědníka a byl slyšen“. Avšak nějaký kněz sedící na koni v zeleném oděvu, podšitém červeným hedvábím řekl: „On nesmí býti slyšen, ani mu nesmí být dán zpovědník, poněvadž je to kacíř.“ Mistr Jan však, dokud ještě byl v žaláři, vyzpovídal se nějakému doktoru, mnichovi,(28) který ho dobrotivě vyslechl a dal mu rozhřešení, jak sám [Hus] vyznává v jednom z listů, jež poslal svým přátelům z vězení.Když pak se modlil, jak již připomenuto, spadla mu s hlavy ona potupná koruna pomalovaná třemi ďábly; pohleděv na ni, pousmál se. A někteří z žoldnéřů kolem pravili: „Ať mu ji dají znovu na hlavu, aby byl upálen spolu s ďábly, svými pány, kterým sloužil.“ Povstávaje na rozkaz katův (29) s místa, kde se modlil, zvolal hlasitě a zřetelně, takže i jeho přátelé dobře ho mohli slyšeti: „Pane Ježíši Kriste, tuto strašlivou, potupnou a krutou smrt pro tvé evangelium a pro kázání slova tvého chci poslušně a pokorně podstoupiti.“(30) Nato byl veden kolem okolostojících; napomínal je a žádal, aby nevěřili, že se jakýmkoli způsobem držel článků přičítaných mu křivými svědky, že je kázal neb jim učil. (31) Pak byl svlečen ze svého oděvu a přivázán ke sloupu provazy tak, že byl k tomu sloupu uvázán rukama nazad,(32) a když byl obrácen tváří k východu, řekli někteří z okolostojících: „Ať nestojí obrácen tváří k východu, protože je kacíř; obraťte jej k západu.“ Tak se i stalo. Když pak ho přivazovali za krk jakýmsi začerněným řetězem,(33) podíval se naň a s úsměvem pravil katům: „Pán Ježíš Kristus, vykupitel můj a spasitel, tvrdším a těžším řetězem byl(34) spoután; já bídný nestydím se nésti tenhle, pro jeho jméno jsa svázán.“ Onen sloup byl pak jako tlustý kůl, skoro na půl kroku široký; na jednom konci jej zaostřili a zatloukli do země na oné louce. Pod nohy Mistru podložili dvě svázané otepi dříví. Přivázán ke sloupu, měl ještě na nohou střevíce a jedno pouto. A takové otepi dříví, proložené slámou, kladli mu i kolem těla, jak stál, až k bradě; bylo toho dřeva na dva vozy neb káry.Než však hranice byla podpálena, přišel k němu říšský maršálek Hoppe z Pappenheimu, a s ním syn nebožtíka Klema a domlouvali mu prý, aby si ještě zachoval život a aby odpřisáhl a odvolal někdejší svoje kázání a učení. On však pohlížeje k nebi hlasitě odpověděl: „Bůh je mi svědkem, že co se mi křivě připisuje a z čeho mne křiví svědkové obvinili, tomu jsem nikdy neučil ani toho nekázal, nýbrž mou přední snahou při kázání i při všech mých činech i spisech bylo, abych jen mohl odvrátit lidi od hříchů. A v té pravdě evangelia, kterou jsem psal, učil i kázal podle výroků a výkladů svatých doktorů, (35) dnes s radostí chci zemříti.“ A uslyševše to, ihned onen maršálek spolu se synem Klemovým zatleskali rukama a odešli.Nato katové pod ním zapálili; a Mistr hned hlasitě jal se zpívati nejdříve „Kriste, synu Boha živého, smiluj se nad námi“, potom „Kriste, synu Boha živého, smiluj se nade mnou“, a dále (36) „Jenž jsi se narodil z Marie Panny“. A když tak potřetí začal zpívati, v tom vítr vmetl mu plamen do tváře; i modle se v duchu pohyboval rty a hlavou, a tak duši v Pánu vydechl. Co umlkl, bylo viděti, že se hýbe, dříve než vydechl duši, asi tak dlouho, jak by bylo lze rychle odříkati dvakrát neb nejvýš třikrát Otče náš.Když pak dříví oněch otepí a provazy shořely a zbytky těla ještě stály visíce za krk v onom řetěze, hned katové strhli to ohořelé tělo i se sloupem k zemi a spalovali je přiloživše na oheň ze třetího vozu dříví; a chodíce dokola, kyji rozbíjeli kosti, aby tím rychleji shořely na popel. A našedše hlavu, kyjem ji rozbili na kusy a znovu vhodili do ohně. A když našli jeho srdce mezi vnitřnostmi, nabodli je na konec zašpičatěného kyje jako na rožeň, a zvláště je opékajíce a spalujíce propichovali je oštěpy, a konečně všecko obrátili v popel. A šat vhodili katové do ohně i se střevíci z rozkazu onoho Klema a maršálka, kteří řekli: „Aby snad Čechové to neměli za svaté ostatky; a my ti to (37) dobře zaplatíme.“ Což i učinili. A tak i všechen popel ze shořelých dřev naložili na káru a hodili do proudu Rýna, jenž tam blízko teče.Vypsal jsem tak co nejobšírněji průběh celého smrtelného zápasu slovutného Mistra Jana Husa, vynikajícího hlasatele pravdy evangelia, abych i pro budoucnost jasněji znovu oživil přeslavnou jeho památku. Po zralé úvaze zajisté jsem se rozhodl vylíčením současnosti nelahoditi těm, kdo se dovedou nadchnouti klamavou slupkou umělých slov, pod níž chybí jádro skutečnosti. Raději snesu výtku pro neobratnost neumělých slov a dávám přednost tomu, abych nezastřel podstatu věci, totiž průběh celého sledu uvedených událostí, o němž jsem se jasně poučil na vlastní oči a uši; svědkem mi je ten, jenž zná všecko. A tak, aby i v budoucích časech žila památka toho Mistra, bojovníka nejstálejšího, vydal jsem svědectví poznané pravdě. * * *V procesu Husově byl Petr z Mladoňovic přímým účastníkem. Činil si poznámky již při přelíčeních, zaopatřil si opisy dokumentů, jako osvědčení, listin, žalob, odpovědí, dopisů, traktátů a kázání, českých i latinských. Materiálu zároveň s vlastními vzpomínkami použil k vylíčení celého děje, aby o něm zachoval pravdivou zprávu budoucím. Výsledkem jest rozsáhlá, vsuvek plná relace, kterou Mladoňovic nenapsal najednou, nýbrž po částech, a ne v pořadí, v jakém události probíhaly; často též opravoval a doplňoval. Relace jest zachována v jediném rukopise úplně, nikoli však ve formě, jak ji autor chtěl uveřejniti. Palacký (v Dokumentech Husových, 1869) zrevidoval i neúplné rukopisy díla a naznačil, jak postupně vznikalo. V. Novotný pak (v úvodu k vydání) zhodnotil a rozvrstvil rukopisy relace Petrovy a vydal ji v ucelené formě s obsáhlým doprovodem kritickým (v Pramenech dějin českých VIII. 1932; odtud náš překlad, ze str. 111 - 120). Dovozuje, že dílo bylo redigováno Petrem dvakrát; poprvé těsně po událostech kostnických (ještě 1415?), druhou redakci, také však formy ne definitivní, klade do r. 1417. Snad bouřlivé doby zabránily Petrovi v dokončení práce. Německý překlad prvé redakce vyšel tiskem r. 1529 péčí J. Agricoly, reformačního vydavatele několika spisů Husových. O překlad český postaral se v půltisiciletí od Husovy smrti teprve V. Flajšhans (1917 ve Svět. knih. Ottově: Petr z Mladenovic, Zpráva o soudu a odsouzení M. Jana Husi v Kostnici), s výjimkou námi shora podaného závěrečného oddílu, místo něhož otiskl staročeský text Umučení M. J. Husi. Opisovači rukopisů spokojovali se většinou jen poslední částí relace, týkajíci se události 5. a 6. července 1415. Opatřen často samostatným názvem, býval ten oddíl čítán při bohoslužbách církve pod obojí až do doby Bělohorské.
|