Petr z Mladoňovic

O UMUČENÍ M. JANA HUSA

Z latiny přeložila A. Matějů - Janáčková
<   1941   >
 

 

Léta Páně 1415. dne 5. měsíce července, v pátek po sv. Prokopu, urození páni Václav z Dubé a Jan z Chlumu byli posláni Zikmundem (01), králem římským a uherským, spolu se čtyřmi biskupy do vězení bratří Minoritů v Kostnici, aby vyslechli konečný záměr Mistra Jana Husa, chce-li se držeti článků výše zmíněných, jež byly, jak už řečeno, vybrány z jeho knih, i těch, jež byly proti němu uvedeny v průběhu pře a na udání svědků, či chce-li se jich podle vyzvání koncilu, jak o tom výše byla řeč, pod přísahou zříci a odvolati je(02). Když byl přiveden ze žaláře, řekl mu pan Jan z Chlumu: „Hle, Mistře Jene, my jsme laikové a neumíme ti poradit; nuže hleď, cítíš-li se vinen něčím z toho, co se proti tobě uvádí, neostýchej se dáti se o tom poučiti a odvolej. Pakli se však necítíš vinen ničím z toho, co se ti vytýká, jednej, jak ti káže svědomí a rozhodně nejednej proti svému svědomí a nelži před tváří Boží, nýbrž raději stůj až do smrti v poznané pravdě.“(03) A Mistr Jan Hus s pláčem pokorně odvětil: „Pane Jene! Vězte, kdybych si byl vědom, že jsem psal nebo kázal něco bludného, proti zákonu a svaté matce církvi, chtěl bych to pokorně odvolati, Bůh je mi svědkem. Však stále žádám, aby mi ukázali písma lepší a věrohodnější než jsou ta, jež jsem psal a jimž jsem učil; a budou-li mi předložena, chci s největší ochotou odvolati.“ Na to jeden z přítomných biskupů odpověděl Mistru Janovi: „Ty chceš býti moudřejší než celý koncil?“ Než Mistr mu pravil: „Nechci býti moudřejší než celý koncil, ale prosím, dejte mi sebe menšího někoho z koncilu, kdo by mne poučil lepším a průkaznějším Písmem, a jsem hotov hned odvolati.“ Na ta slova biskupové odvětili: „Hleďme, jak jest zatvrzelý ve svém kacířství.“ I poručili ho odvésti do žaláře a odešli.

Druhého dne, tedy 6. července, tu sobotu po sv. Prokopu, v oktávu sv. apoštolů Petra a Pavla, Mistr Jan Hus byl veden arcibiskupem z Rigy k většímu chrámu města Kostnice, kde se konalo slavnostní valné zasedání prelátů, (04) jemuž předsedal král římský a uherský pod korunou. Uprostřed toho shromáždění a chrámu bylo vyvýšené místo na způsob stolu a na něm podstavec, přes nějž byl položen šat, roucho mešní a kněžský oblek, určený k odsvěcení Mistra Husa. Když byl přiváděn do chrámu a přicházel před ono vyvýšené místo, poklekl na kolena a vroucně se modlil. Zatím biskup Lodský, vystoupiv na kazatelnu, měl řeč o kacířství a vykládal mezi jiným, jak mnoho škody tropí kacířství v církvi boží, jak ji rozděluje, a jak svatou povinností královou jest takové kacířství, a zvláště svatokupectví, z kořene vymýtiti z církve boží.(05)

Mezi tím Jindřich z Pira, prokurátor koncilu, povstav učinil návrh, jímž žádal, aby koncil sám pokračoval dále v procesu proti Mistru Janu Husovi až ku konečnému rozhodnutí.(06) Tu jeden z biskupů určených koncilem přednesl s kazatelny průběh pře, která se kdysi projednávala mezi M. Janem a pražskými arcibiskupy a preláty u dvora římského i jinde,(07) a pak přednesl články proti samému Mistru Husovi, vybrané z jeho knih a z průběhu pře. O článcích těch, jak byly s vlastnoručními poznámkami a ohraženími Husovými od něho podepsány v žaláři a nám odevzdány,(08) bude dál ještě pojednáno šíře.

O některých z nich se však zde zmíním, abych uvedl jeho vlastní slova, když tehdy ústně odpovídal. První článek byl: Jediná jest sv. církev obecná a to jsou všichni předurčení atd.(09) Když tento článek byl veřejně předčítán, odpověděl k němu i jiným dalším M. Jan hlasitě týmiž ohrazeními, jež k oněm článkům, jak již uvedeno, vlastnoručně připojil a podepsal. Když však odpovídal, kardinál z Cambray mu řekl: „Teď mlčte, můžete pak odpovědět na všechny najednou.“ A Mistr Jan odvětil: „Jak mám odpovědět na všechny najednou, když nemohu na všechny najednou myslet?“ Když se tedy znovu pokoušel odpovídati na další [články], jež mu byly kladeny za vinu a byly tu předčítány, kardinál z Florencie povstav řekl: „Teď mlč. Už jsme se tě dost naposlouchali.“ A znovu vstav, pravil biřicům: „Přikažte mu, ať mlčí“. Mistr Hus sepjal ruce a hlasitě prosil: „Prosím pro Boha, vyslechněte mne, aby tito kolem nemysleli, že jsem se přidržoval bludů; potom přece učiníte se mnou, co vám bude libo.“ Když pak bylo mu bráněno, aby vůbec promluvil neb aby odpovídal na to, co mu bylo kladeno za vinu, poklekl, sepjal ruce, pozdvihl oči k nebi a s hlubokou pokorou se modlil, poroučeje svou při Bohu, soudci nejspravedlivějšímu. Tak činil opět a opět.

Po ukončení článků vybraných z jeho spisů byly hlášeny články z průběhu přelíčení, jež prý, dokazuje a jemu vytýká udání svědků. A tu k jednotlivým obviněním uváděli jako svědky faráře, kanovníky, doktory a jiné preláty, ne však jejich vlastními jmény, nýbrž toliko tituly a hodnostmi. ( 10)

Mezi těmi články byl i ten, že po posvěcení hostie na oltáři zůstává skutečný chléb či hmotná podstata chleba. I jiný, že kněz, který by byl v smrtelném hříchu, nepřepodstatňuje, neposvěcuje, nekřtí, atd. (11) Tu když M. Jan zase vstávaje chtěl odpovídati, kardinál florencký opět ho okřikl a zabránil mu v tom. I odpověděl Hus aspoň: „Prosím pro Boha, vyslechněte mé mínění už k vůli těmto kolem, aby nemysleli, že jsem se držel oněch bludů. Prohlašuji, že jsem nikdy nevěřil ani neučil ani nekázal, že v svátosti oltařní zůstává po posvěcení hmotný chléb.“ A postupně odpovídal i k jiným článkům podle toho, co  vlastnoručně poznamenal.

Mezi tím ho vinili i z toho, že tvrdil, že bude a jest čtvrtá osoba v Trojici, jak dovozovali. A dokládali ten článek jedním doktorem. I pravil Mistr: „Jmenujte onoho doktora, který to proti mně svědčil.“ A předčítající biskup řekl: „Není tu teď třeba, aby byl jmenován.“ A Mistr kromě jiného odpověděl: „Odstup to ode mne bídného, že bych se chtěl nazývati čtvrtou osobou božskou, neboť mi to ani na srdce nevstoupilo; ale vždy tvrdím, že Otec i Syn i Duch svatý jest jediný Bůh, jediná podstata, trojice božských osob.“

Potom četli oni předčítatelé, jak se Mistr Jan Hus odvolal k Bohu, a odsoudili takové odvolání jako blud. K tomu Mistr Jan hlasitě odvětil: „O Pane Bože, hle, tento koncil odsuzuje již i tvé činy a zákon jako blud; a Ty, když jsi byl nepřáteli svými těžce utiskován, Bohu, Otci svému, soudci nejspravedlivějšímu, při svou jsi poručil a nám bídným dal jsi tak příklad, budemeli jakkoli utlačováni, abychom k Tobě, soudci nejspravedlivějšímu, se odvolávali, pokorně žádajíce, abys rozhodl.“ A ještě dodal: „A já stále tvrdím, že není odvolání bezpečnějšího než k Pánu Ježíší Kristu, který se nedá nakloniti úplatkem ani oklamati křivým svědectvím, nýbrž dává každému, co zasloužil.“

Mimo jiné uváděli, že Mistr Jan Hus, ač v klatbě, zpurně klatbu nesl atd.(12) On odpověděl: „Nenesl jsem ji zpurně, ale kázal jsem a sloužil mše, poněvadž jsem se odvolal; než ačkoli jsem po dvakráte(13) poslal zástupce ke kurii do Říma, uváděje závažné důvody, proč jsem se nedostavil osobně, nikdy však jsem se nemohl domoci slyšení, ba někteří moji zástupci byli uvrženi do vězení a s jinými bylo nakládáno věru špatně.(14) V tom všem odvolávám se na akta pře, v nichž to vše jest obsaženo šíře. Nadto také sem k tomuto koncilu jsem přišel dobrovolně, maje záruku svobodné cesty(15) od pana krále zde přítomného, protože jsem chtěl dokázati svou nevinu a vydati počet ze své víry.“(16)

Když tedy byly do konce předneseny všecky články obžaloby proti němu, plešatý, starý vyšetřující soudce, určený k tomu prelát, národností Ital, přečetl konečný rozsudek(17) proti M. J. Husovi a sám Mistr Jan, ač mu v tom bránili, odpovídal na jisté body toho rozsudku, odpíraje mu. A zvláště když byl vyhlašovan za zatvrzelého v bludu a kacířství,(18) hlasitě odvětil: „Nikdy jsem nebyl zatvrzelcem ani jím nejsem, ale vždy jsem si přál a i dnes si přeji průkaznějšího poučení z Písem. I dnes pravím, že kdybych mohl jediným slovem všecky bludy zničiti a vyvrátiti, velmi rád bych to učinil.“ A když všecky knihy jeho, ať sepsané od něho latinsky nebo přeložené do některého jiného jazyka, byly odsouzeny týmž rozsudkem jakožto podezřelé z kacířství, a byly proto určeny k spálení(19) - některé z nich tam byly potom spáleny, zvláště knížka O církvi a Proti Pálčovi, jak říkali, a Proti Stanislavovi - Mistr Jan Hus k tomu řekl: „A proč mi odsuzujete mé knihy, když přece vždy jsem si přál a dožadoval se lepších Písem proti tomu, co jsem pověděl a uložil v oněch knihách, a i dnes si tak přeji; než vy jste až dosud nepředložili proti nim žádného Písma průkaznějšího a neusvědčili jste v nich z bludů ani jediného slova. A kterak jste mohli odsouditi spisy přeložené do češtiny neb jiného jazyka, když jste jich nikdy ani neviděli?“(20) Co bylo dále ohlašováno v rozsudku, vyslechl kleče a modlil se, vzhlížeje k nebi. Když byl rozsudek u konce, jak byla o jednotlivých bodech již zmínka, M. J. Hus znovu poklekl a hlasitě se modlil za všecky své nepřátele takto: „Pane Ježíši Kriste, odpusť všem mým nepřátelům pro velké milosrdenství své, vroucně Tě prosím. Ty víš, že mne křivě obvinili, křivé svědky uvedli a křivé články proti mně vymyslili. Odpusť jim pro nezměrné milosrdenství své.“ A za ta slova mnozí, zvláště pak přední kněži dívali se naň plni nevole a posmívali se mu.

Potom z nařízení sedmi biskupů, kteří jej zbavovali kněžství, oblékal mešní roucho, jakoby měl sloužiti mši. A když oblékal albu, pravil: „Pán můj Ježíš Kristus, když byl veden od Heroda k Pilátovi, byl tupen v rouše bílém.“ A když již byl tak oděn a oni biskupové ho vyzývali, aby odvolal a odpřisáhl, povstal, vystoupil na onen stolec, před nímž byl oblékán, a obrácen k shromáždění s pláčem v žalosti pravil: „Hle, tito biskupové mne vybízejí, abych odvolal a odpřisáhl; bojím se to učinit, abych nebyl lhářem v očích Páně, i abych neurazil svého svědomí a pravdy Boží, poněvadž jsem nikdy nedržel těch článků, jež jsou proti mně křivě uváděny, nýbrž spíše opak jich jsem psal, učil a kázal; a také bych nechtěl pohoršiti tak mnohých, jimž jsem kázal, ani těch, kteří hlásají věrně slovo Boží.“ A po těch slovech okolo sedící biskupové a jiní z onoho koncilu pravili: „Vidíme již, jak je zatvrzelý v své zlobě a tvrdošíjný v kacířství.“

Když pak s onoho místa sestupoval, jmenovaní biskupové začali ho hned zbavovati kněžství. Nejprve mu vzali z rukou kalich a při tom vyřkli tuto kletbu: „Ó Jidáši zlořečený, poněvadž jsi opustil radu pokoje a s Židy jsi se radil, odnímáme od tebe tento kalich spasení.“ On pak hlasitě řekl: „Důvěřuji v Pána Boha všemohoucího, pro jehož jméno trpělivě snáším toto pohanění, že on neodejme ode mne kalicha spasení svého,(21) ale pevně doufám, že dnes v království jeho budu z něho píti.“ A snímajíce s něho dále jiné části roucha, totiž štolu, ornát a ostatní, pronášeli pokaždé připadné zlořečení. A on odpovídal, že pokorně a rád přijímá ona pohanění pro jméno Pana našeho Ježíše Krista. Když byly mu odňaty všecky odznaky kněžské, jak již pověděno, řečení biskupové přistoupili k porušení jeho tonsury. Počali se však mezi sebou hádati, jedni chtěli jej oholiti břitvou, jiní zas tvrdili, že postačí porušiti mu tonsuru jen nůžkami, a tu on obrácen ke králi, předsedajícímu na trůně, pravil: „Hle, ještě se tito biskupové nedovedou dohodnouti na mé potupě!“ A když mu porušili tonsuru nůžkami na čtyři strany, tak že mu zastřihli vlasy napravo, nalevo, dozadu a dopředu, pronesli při tom tato slova: „Církev již odňala od něho veškerá práva církevní, i nemá více s ním co činiti; odevzdáváme ho tedy moci světské.“(22)

Než mu však dali na hlavu pro posměch papírovou korunu, řekli mu mezi jiným: „Odevzdáváme duši tvou ďáblu.“ A on sepjav ruce a pozdvihnuv oči k nebi pravil: „A já ji odevzdávám nejmilostivějsimu Pánu Ježiši Kristu“. A uzřev onu korunu: „Pán můj Ježíš Kristus pro mne bídného ráčil nésti korunu trnovou, mnohem tvrdší a těžší, nevinně jda na smrt nejpotupnější; a tak já bídný hříšník tuto korunu, mnohem lehčí, byť potupnou, chci nésti pokorně pro jeho jméno a pravdu.“ Byla pak ta papírová koruna kulatá, skoro loket vysoká, a na ní byli namalováni tři hrozní ďáblové, jak chtějí zmocniti se duše a rozsápati ji drápy. A na té čepici byl nápis s oznacením jeho viny: „Toto jest arcikacíř.“ I řekl král:(23) vévodovi Ludvíku, synu Klema bavorského, který před ním stál slavnostně drže zlaté [říšské] jablko s křížem: „Jdi, přijmi jej.“ A onen syn Klemův převzal Mistra a dal jej do rukou pochopům a vedl na smrt.

Když pak byl Hus veden z onoho kostela tak korunován, na hřbitově toho kostela pálili právě knihy, prý jeho.(24) Spatřiv to, jda kolem, pousmíval se tomuto jejich počínání. A cestou napomínal ty, kteří stáli okolo, i kdo šli za ním, aby nevěřili, že má zemříti pro bludy(25); poněvadž mu byly lstivě přiřčeny a lživě za vinu kladeny křivým svědectvím jeho úhlavních nepřátel. A věru skoro všichni obyvatelé města vyšli ve zbroji a provázeli ho na smrt.

A když přišel k místu, kde měl býti umučen, poklekl, pozdvihl ruce i oči k nebi a s plně oddanou zbožností modlil se žalmy, zvláště: „Smiluj se nade mnou, Bože“ [Ž. 51,3] a „V Tebe, Pane, jsem doufal“ [Ž. 31,2.6], opakuje verš „V ruce Tvé, Pane“. Krajané jeho, kteří tu stáli, slyšeli, jak se modlí radostně a s veselou tváří.(26)

Místo, kde měl být umučen, bylo mezi zahradami na louce, kudy se jde z města Kostnice k tvrzi Gottliebenu, mezi branami a příkopy předměstí toho města.(27) Někteří okolo stojící laikové hovořili: „Nevíme, co a jak dříve činil či mluvil, nyní však vidíme a slyšíme, jak svatými slovy se modlí i mluví“. A jiní pravili: „Jistě by bylo dobře, aby měl zpovědníka a byl slyšen“. Avšak nějaký kněz sedící na koni v zeleném oděvu, podšitém červeným hedvábím řekl: „On nesmí býti slyšen, ani mu nesmí být dán zpovědník, poněvadž je to kacíř.“ Mistr Jan však, dokud ještě byl v žaláři, vyzpovídal se nějakému doktoru, mnichovi,(28) který ho dobrotivě vyslechl a dal mu rozhřešení, jak sám [Hus] vyznává v jednom z listů, jež poslal svým přátelům z vězení.

Když pak se modlil, jak již připomenuto, spadla mu s hlavy ona potupná koruna pomalovaná třemi ďábly; pohleděv na ni, pousmál se. A někteří z žoldnéřů kolem pravili: „Ať mu ji dají znovu na hlavu, aby byl upálen spolu s ďábly, svými pány, kterým sloužil.“ Povstávaje na rozkaz katův(29) s místa, kde se modlil, zvolal hlasitě a zřetelně, takže i jeho přátelé dobře ho mohli slyšeti: „Pane Ježíši Kriste, tuto strašlivou, potupnou a krutou smrt pro tvé evangelium a pro kázání slova tvého chci poslušně a pokorně podstoupiti.“(30) Nato byl veden kolem okolostojících; napomínal je a žádal, aby nevěřili, že se jakýmkoli způsobem držel článků přičítaných mu křivými svědky, že je kázal neb jim učil. (31) Pak byl svlečen ze svého oděvu a přivázán ke sloupu provazy tak, že byl k tomu sloupu uvázán rukama nazad,(32) a když byl obrácen tváří k východu, řekli někteří z okolostojících: „Ať nestojí obrácen tváří k východu, protože je kacíř; obraťte jej k západu.“ Tak se i stalo. Když pak ho přivazovali za krk jakýmsi začerněným řetězem,(33) podíval se naň a s úsměvem pravil katům: „Pán Ježíš Kristus, vykupitel můj a spasitel, tvrdším a těžším řetězem byl(34) spoután; já bídný nestydím se nésti tenhle, pro jeho jméno jsa svázán.“ Onen sloup byl pak jako tlustý kůl, skoro na půl kroku široký; na jednom konci jej zaostřili a zatloukli do země na oné louce. Pod nohy Mistru podložili dvě svázané otepi dříví. Přivázán ke sloupu, měl ještě na nohou střevíce a jedno pouto. A takové otepi dříví, proložené slámou, kladli mu i kolem těla, jak stál, až k bradě; bylo toho dřeva na dva vozy neb káry.

Než však hranice byla podpálena, přišel k němu říšský maršálek Hoppe z Pappenheimu, a s ním syn nebožtíka Klema a domlouvali mu prý, aby si ještě zachoval život a aby odpřisáhl a odvolal někdejší svoje kázání a učení. On však pohlížeje k nebi hlasitě odpověděl: „Bůh je mi svědkem, že co se mi křivě připisuje a z čeho mne křiví svědkové obvinili, tomu jsem nikdy neučil ani toho nekázal, nýbrž mou přední snahou při kázání i při všech mých činech i spisech bylo, abych jen mohl odvrátit lidi od hříchů. A v té pravdě evangelia, kterou jsem psal, učil i kázal podle výroků a výkladů svatých doktorů,(35) dnes s radostí chci zemříti.“ A uslyševše to, ihned onen maršálek spolu se synem Klemovým zatleskali rukama a odešli.

Nato katové pod ním zapálili; a Mistr hned hlasitě jal se zpívati nejdříve „Kriste, synu Boha živého, smiluj se nad námi“, potom „Kriste, synu Boha živého, smiluj se nade mnou“, a dále(36) „Jenž jsi se narodil z Marie Panny“. A když tak potřetí začal zpívati, v tom vítr vmetl mu plamen do tváře; i modle se v duchu pohyboval rty a hlavou, a tak duši v Pánu vydechl. Co umlkl, bylo viděti, že se hýbe, dříve než vydechl duši, asi tak dlouho, jak by bylo lze rychle odříkati dvakrát neb nejvýš třikrát Otče náš.

Když pak dříví oněch otepí a provazy shořely a zbytky těla ještě stály visíce za krk v onom řetěze, hned katové strhli to ohořelé tělo i se sloupem k zemi a spalovali je přiloživše na oheň ze třetího vozu dříví; a chodíce dokola, kyji rozbíjeli kosti, aby tím rychleji shořely na popel. A našedše hlavu, kyjem ji rozbili na kusy a znovu vhodili do ohně. A když našli jeho srdce mezi vnitřnostmi, nabodli je na konec zašpičatěného kyje jako na rožeň, a zvláště je opékajíce a spalujíce propichovali je oštěpy, a konečně všecko obrátili v popel. A šat vhodili katové do ohně i se střevíci z rozkazu onoho Klema a maršálka, kteří řekli: „Aby snad Čechové to neměli za svaté ostatky; a my ti to (37) dobře zaplatíme.“ Což i učinili. A tak i všechen popel ze shořelých dřev naložili na káru a hodili do proudu Rýna, jenž tam blízko teče.

Vypsal jsem tak co nejobšírněji průběh celého smrtelného zápasu slovutného Mistra Jana Husa, vynikajícího hlasatele pravdy evangelia, abych i pro budoucnost jasněji znovu oživil přeslavnou jeho památku. Po zralé úvaze zajisté jsem se rozhodl vylíčením současnosti nelahoditi těm, kdo se dovedou nadchnouti klamavou slupkou umělých slov, pod níž chybí jádro skutečnosti. Raději snesu výtku pro neobratnost neumělých slov a dávám přednost tomu, abych nezastřel podstatu věci, totiž průběh celého sledu uvedených událostí, o němž jsem se jasně poučil na vlastní oči a uši; svědkem mi je ten, jenž zná všecko. A tak, aby i v budoucích časech žila památka toho Mistra, bojovníka nejstálejšího, vydal jsem svědectví poznané pravdě.

* * *

V procesu Husově byl Petr z Mladoňovic přímým účastníkem. Činil si poznámky již při přelíčeních, zaopatřil si opisy dokumentů, jako osvědčení, listin, žalob, odpovědí, dopisů, traktátů a kázání, českých i latinských. Materiálu zároveň s vlastními vzpomínkami použil k vylíčení celého děje, aby o něm zachoval pravdivou zprávu budoucím. Výsledkem jest rozsáhlá, vsuvek plná relace, kterou Mladoňovic nenapsal najednou, nýbrž po částech, a ne v pořadí, v jakém události probíhaly; často též opravoval a doplňoval. Relace jest zachována v jediném rukopise úplně, nikoli však ve formě, jak ji autor chtěl uveřejniti. Palacký (v Dokumentech Husových, 1869) zrevidoval i neúplné rukopisy díla a naznačil, jak postupně vznikalo. V. Novotný pak (v úvodu k vydání) zhodnotil a rozvrstvil rukopisy relace Petrovy a vydal ji v ucelené formě s obsáhlým doprovodem kritickým (v Pramenech dějin českých VIII. 1932; odtud náš překlad, ze str. 111 - 120).

Dovozuje, že dílo bylo redigováno Petrem dvakrát; poprvé těsně po událostech kostnických (ještě 1415?), druhou redakci, také však formy ne definitivní, klade do r. 1417. Snad bouřlivé doby zabránily Petrovi v dokončení práce.

Německý překlad prvé redakce vyšel tiskem r. 1529 péčí J. Agricoly, reformačního vydavatele několika spisů Husových. O překlad český postaral se v půltisiciletí od Husovy smrti teprve V. Flajšhans (1917 ve Svět. knih. Ottově: Petr z Mladenovic, Zpráva o soudu a odsouzení M. Jana Husi v Kostnici), s výjimkou námi shora podaného závěrečného oddílu, místo něhož otiskl staročeský text Umučení M. J. Husi.

Opisovači rukopisů spokojovali se většinou jen poslední částí relace, týkajíci se události 5. a 6. července 1415. Opatřen často samostatným názvem, býval ten oddíl čítán při bohoslužbách církve pod obojí až do doby Bělohorské.

HOME   Nahoru Top

  1. P a š i j e: Král Zigmund, uherský král, /jenž jest byl Mistra Husi rozličně glejtoval i svými zvláště listy ubezpečil, aby k tomu svolání přijel, věda již konečný úmysl toho sboru,/ i poslal jest urozené pány, pana Václava z Dubé jinak z Leštna, pana Jana z Chlumu a jiné čtyři biskupy s nimi k Mistrovi Husovi do kláštera k Bosákóm…[zpět na (01)]

  2. čili jich sě chce vedle uloženie toho sboru odpřísáhnúti /a proti nim odporně kázati, psáti a učiti, jakož mu ten sbor nalezne a usúdí./[zpět na (02)]

  3. v té pravdě,/kterúž si z zákona božieho poznal a z Písma svatého./[zpět na (03)]

  4. /Mistr Jan Hus veden jest skrzě arcibiskupa Rygenského Pruského zákona k kostelu velikému toho města Constanského, tu kdež sě byli cardinálové, arcibiskupové, biskupové a jiní preláti sboru k odsúzení Mistra Husi vedle svého obyčeje sešli. A přivedše jeho ke dveřím kostelním, tu sú s nim v té sienci čekali, až zatiem v kostele mši odslúžili, neb ho ve mšě do kostela nerodichu vésti, snad aby sobě jím duchovenstvie neporušili. Jehož sem od nich tudiež málo shledal, znamenaje jich obyčeje, kteréž vedú.
    A po těch mšech uvedechu ho do kostela mezi ty preláty, kdež obyčejem svým sědiechu na vysokých k tomu udělaných stoliciech, prknami vókol vysocě sě otarašovavše. A král Uherský najvýše sedieše v svém majestátu pod korunú zlatú s oblúkem, a vedle něho Clemóv syn jablko drže, a jiné knieže meč nahý s druhé strany. [Meč držel Štěpán Rozgoň, magnát uherský, žezlo Friedrich, purkrabí norimberský, korunu Jindřich Bavorský.] A v prostřěd ohrady nebo sěděnie bieše někaký stuol povýšený udělán a na něm kterakýs špalek, a na tom rúcho mešné položeno k zbavení kněžstvie Mistra Husi připravené./
    [zpět na (04)]

  5. A zatiem někaký biskup Laudensis řečený, mnich, vstúpiv /na tu stolici, na niež obecně výpovědi své činiechu,/ i učinil kázanie a to založil z řeči sv. Pavla k Římenínóm v šesté kapitule, kdež die: „Buď zkaženo tělo hřiecha“. A v tom kázaní dovodil širocě, kterak kacieiřstva škodie v cierkvi svaté přěvelmi a kterak na krále zvláště a na jich úřad slušie, aby ta kacieřstvie a zvláště svatokupectvie z cierkve svaté zkazil a vyplel. Neb ta kacieřstvie škodlivějie cierkev svatú roztrhujú, /než-li zjevná násilé a ukrutenstvie. Aby také král uherský toho kacieře zatvrzeného v zlosti zkazil, jehož tudiež v rukú, jakož ten biskup kázal, měli sú. Neb z toho od starých i od mladých bude věčnú chválu mieti./[zpět na (05)]

  6. nabádal a napomínal ten sbor, aby súd proti Mistrovi Husovi dokonali /až do odsúzenie konečného./[zpět na (06)]

  7. A ihned vstav jeden biskup od toho sboru vydaný, /vstúpiv na tu stolici, na niež oni svá ustavenie vypoviedachú/ i četl běh a položenie té pře, kteráž sě jest mezi Mistrem Janem a mezi arcibiskupem a preláty Pražskými v Římě a jinde dála, i /ten běh, kterýžto sú ti poručníci od toho sboru proti Mistru Husovi tudiež vedli až do odsúzenie./[zpět na (07)]

  8. /Kteréžto artykuly k výstrazě budúcím a k odehnání falše a lži těch súdcí Mistr Jan s popsáním úmysla svého, kterak jemu jě křivě připisují, jichž je nikdy nedržal, v tom žaláři přěd smrtí svú rukú sepsav, svým jest je ven vyslal./[zpět na (08)]

  9. A zvláště kdyžto sú tento prvý artykul a kus čtli, že jedna jest cierkev svatá obecná, a ta jest sbor všech vyvolených /k spasení, tehdy Mistr Jan velikým hlasem odpověděl a řka: »I ovšem já to znám, že jedinká jest svatá cierkev obecná, jenž jest sbor všech vyvolených zde na světě, i těch v předpeklí a v nebi také, kteřížto sú tělo skryté hlavy pána Jezu Krista«./[zpět na (09)]

  10. /takto řkouce po každém artykuli: »Svědkové tohoto artykula jsú dva kanovníky Pražská, dva farářě, třie oltářníci, jeden doctor«, a tak dále, což sú z těch svědkóv na který artykul provedli, při každém sú jě tiem obyčejem jmenovali./[zpět na (10)]

  11. /A tak mnohými jinými artykuly scestnými a kusy ho viniechu./[zpět na (11)]

  12. /a v slúženie mše sě pletl./ [zpět na (12)]

  13. /trénásobnie poručníky své k dvoru papežovu posielal/[zpět na (13)]

  14. jiné jinak rozličně pudili a trápili.[zpět na (14)]

  15. /klejt svobodný/... z viery mé každému počet vydati, /ktož by toho na mně žádal./[zpět na (15)]

  16. /A když to mluvie, na krále sě obráti, král sě velmě zapýři a zardě./[zpět na (16)]

  17. /odsúzenie na Mistra Jana Husi. Kteréhož odsúnzenie křivého položenie slovo od slova pro ukrácenie tuto opúštiem./[zpět na (17)]

  18. že by on neústupně a úmyslem ovšem zatvrzeným /mnohá léta stál v bludech./[zpět na (18)]

  19. A když sú v tom otsuzování potupovali jeho knižky o cierkvi svaté i jiné všeckerny jeho skládánie latině nebo česky neb v kterúkoli jinú řěč přěložené, /aby tudiež v Constanci a jinde, kdež by nalezeny byly, skrzě biskupy krajin a zemí aby byly spáleny a shlazeny/[zpět na (19)]

  20. /a byšte je viděli, kterak byšte jim rozuměli, česky neumějíce?/[zpět na (20)]

  21. v němž sě krev božie a Ježiše Krista obětuje na vykúpenie světa./[zpět na (21)]

  22. /Již tento svatý Constanský sbor Jana Husi s řádu kněžského a s jiných duostojenství, jimiž jest ozdoben byl, ssadiv - znamenajě to, že již kostel a cierkev svatá nemá co viece nad ním činiti, - již ho súdu a moci svěcké porúčie a opuštie./[zpět na (22)]

  23. /Zikmund německy řekl... »Jdi, vezma jeho, daj ho popravcóm«. A Klemóv syn, složiv s sebe to rúcho kniežecie, v němžto, jablko drže, sedieše, vzav Mistra Jana Husi, dal jeho v rucě katóm a popravcóm a na smrt provodil jeho. [Zde vkládá jediný rkp. pozdější přídavek: a přistúpiv k Mistru Janovi, vece: »Mistře Jene, odvolaj ještě a svój život zachovaj.« Tehdy Mistr Jan vece jemu: »A kto jsi ty?«« Kterýžto vece: »Herkulec mladý« (místo: Herr zu Klem). Vece jemu Mistr Jan Hus: »Nemějž mi tehda za zlé, jáť sem mněl, by ty kat byl«.. Tehdy on, zapýřiv se a ohled se na krále, vzav Mistra Jana Husi, dal jeho v ruce katóm a popravcóm.]/[zpět na (23)]

  24. z toho kostela na smrt veden bieše, /přéd tiem kostelem/ tu hodinu /na znamenie jeho potupenie/ některaké knihy pálichu. A on to uzřev, jako sě tomu ulize jich skutku.[zpět na (24)]

  25. /poněvadž vždy žádal jest lepšieho naučenie z Písma a to mu nebylo až do toho času ukázáno./[zpět na (25)]

  26. žalmy zvláště /Davida svatého/ řékaje, nábožně sě modléše, a zvláště žalm: »Smiluj sě nade mnú, Bože, /vedle velikého milosrdenstvie tvého«, ten řékáše až do konce, a také tento/: »V tě sem, pane Bože, ufal, /nebudu pohaněn na věky, v tvé spravedlivosti rač mě vysvoboditi« /, ten vrš: »V rucě tvoji, pane Božě, /porúčiem duši mú« / opětuje hlasitě a vesele, že sú ho jeho tu stojíce dobře slyšěti mohli.[zpět na (26)]

  27. jdúce z města na tvz řečenú Gotleben, /na niežto Mistr Hus přěd tiem vězal jest, na levé ruce./[zpět na (27)]

  28. /jehož zpovědlníka jemu ten sbor byl dal./[zpět na 28]

  29. z přikázanie /popravcóv těch/ a kata.[zpět na (29)]

  30. Pane Jezu Kriste, tuto ukrutnú a ohavnú smrt pro tvé svaté čtenie a pro kázanie tvého slova svatého chci pokorně a mile trpěti. /Odpustiž, prosím, mým všem nepřátelóm./[zpět na (30)]

  31. /I prosieše, aby ještě s svými žalářnými mohl mluviti. A když tu přistúpichu, jim děkováše a řka: »Děkuji vám, milí bratřie, ze všeho dobrého, což ste mi učinili. Nebo netoliko byli ste moji strážní, ale moji milí bratřie. A vězte to, žeť pevně ufám svému milému spasiteli, pro jehož svatý zákon tu smrt chci mile trpěti, žež s ním dnes královati budu«. [Některé rkp. dodávají: a to německy mluvil k nim.]/[zpět na (31)]

  32. /A tak s něho sukni jeho črnú svlekše, v košili jeho k některakému tlustému, zvrtanému prknu rukama opak přivázachu provazy dobřě na šesti miestech, [některé rkp.: na šesti neb sedmi miestech; jedniem nad nártím neb u hlezna, druhým pod kolenem, třetím nad kolenem, čtvrtým mezi třieslami, pátým na bedrách, šestým v půli, sedmým pod pažmi a ruce opak] kteréžto prkno s jednoho koncě obostřivše, v tu lúku a v zemi sú vtekli./[zpět na (32)]

  33. některakým črným a sazivým řetězem, / na němžto tu jeden člověk chudý kotlíky v ohně věšal./[zpět na (33)]

  34. /pro mě/[zpět na (34)]

  35. /kázal z zákona božieho/ a z výkladóv svatých doctoróv, dnes vesel...[zpět na (35)]

  36. A třětie když chtieše zpievati/ vietr sě tudiež zbudiv, plamen jemu v tvář obráti. A tak umlk, sám v sobě sě modle, duši pustil. A v tom mlčení hýbáše ústy a hlavú, než duši pusti, jako by člověk, brzcě řiekaje, tři páteře mohl řéci.[zpět na (36)]

  37. V latinském textu jest neshoda v osobách: dabimus tibi precium tuum pro illo - ačkoli jsou před tím jmenováni lictores. Neurčen také správně vztah part. dicentes. Přesněji Pašije: /A zatiem kat tu jeho rúcho držieše; a Clemóv syn, zvěděv, že jest to sukně Mistrova, káza mu ji se vším, což tu jeho mějieše, i s pasem v oheň uvrci, řkal: »Čechovéť by to za svátost ctili«;/ a katovi to slíbi zaplatiti/. A tak všecko na popel spálivše /i s tú prstí a s zemí, dosti hluboko ji ještě vykopavše, na káry sú vsypali a v Rýn, jenž tudiež blízko teče, vsypali, jeho památku věčně, což jest na nich bylo, od věrných shladiti chtiece./[zpět na (37)]