„…Husovo vroucí, bytostné přimknutí k Pravdě, k jejímu věrnému následování v hlubokém souladu nejniternějšího přesvědčení a skutků každodenního života zůstává přes proměny věků a dílčích filozofických i teologických náhle-dů trvalou výzvou duchovního dědictví našeho národa. Zvláštního významu však nabývá dnes, v obecné potřebě hluboké proměny smýšlení a jednání tváří v tvář prahu třetího tisíciletí.

V této souvislosti bych si přál, abychom uvažoval o Husově Řeči o míru, kterou českému mistrovi již nebylo v Kostnici dáno proslovit. Hus chtěl adresovat sněmu i celé církvi výzvu k trojímu smíření: smíření člověka s Bohem, člověka se sebou samým a člověka s bližním. Přičemž mír v prvním smyslu, totiž mír člověka s Bohem, podle Husa „má takový dosah, že bez něho je každý jiný mír nemyslitelný.“ Podstatou druhého míru, totiž míru člověka se sebou samým, je Husovi „ podřazenost těla vůči duši, protože tělo má duši sloužit.“

Třetí mír, mír člověka s bližním, se pak „projevuje bratrským milováním a tedy předpokládá víru a naději. Vycházejíce z víry musíme zajisté věřit, že obecenství svatých zmocňuje každého vyvoleného dobrého křesťa-na k tomu, aby sloužil k prospěchu kohokoli, jak zase zločinný člověk škodí zde na světě každému křesťanu, jakkoli vzdálenému.“

Hus jako málokterý myslitel před ním klade důraz na svědomí člověka. Nejen poslušnost k autoritě a instituci, ale zároveň a především na nikoho nedelegovatelné osobní rozhodnutí, vycházející z vlastního přesvědčení – to je Husovo novum. Předjímá tím nejen další vývoj evropského náboženského myšlení, nýbrž i hodnoty, které jsou uloženy v základech dnešního ideálu lidských práv, demokracie a občanské společnosti…“

J. Třeštík: Prezidentovi v patách aneb Fotografoval jsem Václava Havla, Hart, Praha, 2003