„…Husovo vroucí, bytostné přimknutí k Pravdě, k jejímu věrnému následování v
hlubokém souladu nejniternějšího přesvědčení a skutků každodenního života
zůstává přes proměny věků a dílčích filozofických i teologických náhle-dů trvalou
výzvou duchovního dědictví našeho národa. Zvláštního významu však nabývá dnes, v
obecné potřebě hluboké proměny smýšlení a jednání tváří v tvář prahu třetího
tisíciletí.
V této souvislosti bych si přál, abychom uvažoval o Husově Řeči o míru, kterou
českému mistrovi již nebylo v Kostnici dáno proslovit. Hus chtěl adresovat sněmu i celé církvi výzvu k trojímu smíření:
smíření člověka s Bohem, člověka se sebou samým a člověka s bližním. Přičemž mír
v prvním smyslu, totiž mír člověka s Bohem, podle Husa „má takový dosah, že bez
něho je každý jiný mír nemyslitelný.“ Podstatou druhého míru, totiž míru člověka
se sebou samým, je Husovi „
podřazenost těla vůči duši, protože tělo má duši
sloužit.“
|
Třetí mír, mír člověka s bližním, se pak „projevuje bratrským milováním a tedy
předpokládá víru a naději. Vycházejíce z víry musíme zajisté věřit, že
obecenství svatých zmocňuje každého vyvoleného dobrého křesťa-na k tomu, aby
sloužil k prospěchu kohokoli, jak zase zločinný člověk škodí zde na světě
každému křesťanu, jakkoli vzdálenému.“
Hus jako málokterý myslitel před ním klade důraz na svědomí člověka. Nejen
poslušnost k autoritě a instituci, ale zároveň a především na nikoho
nedelegovatelné osobní rozhodnutí, vycházející z vlastního přesvědčení – to je Husovo novum. Předjímá
tím nejen další vývoj evropského náboženského myšlení, nýbrž i hodnoty, které
jsou uloženy v základech dnešního ideálu lidských práv, demokracie a občanské
společnosti…“
J. Třeštík: Prezidentovi v patách
aneb Fotografoval jsem Václava Havla, Hart, Praha, 2003
|